Dospěj… Na tohle tě nikdo nepřipraví

Jsem přesvědčená o tom, že když se každý z nás podívá na chvíli do minulosti, uvědomí si, jak by jeho minulé já bylo překvapené, možná zděšené a možná nadšené z jeho současného já. Napiš mi po přečtení do komentáře jestli jsem v tom sama nebo ne, ale moje mladší já by na mě bylo sakra pyšný.

Psychické problémy

První věc, která se mi vybaví, když se někdo zeptá na mé dospívání je deprese, šikana a lenost. Nechápejte mě špatně, bylo to prokládáno zajímavými a krásnými zážitky, ale jak už to býva, negativní emoce jsou silnější. Tehdy jsem si myslela, že se to děje jenom mně. Že jsem jediný patnáctiletý člověk, který prožívá takové pocity, a který denně brečí po večerech a nemá chuť cokoliv dělat. Až později jsem zjistila, že ani zdaleka nejsem sama a spíš naopak. Snad každý můj vrstevník, kterého znám si prošel nějakou formou psychických problémů.

Proč?

Někdy je příčina ve výchově, prostředí a okolnostech. Myslím si ale, že do jisté míry je to prostě fakt. Prostě to tak je a je to součást přechodu z dětství do dospělosti. Je ale potřeba se spíš zaměřit na posun a řešení než na příčinu.

Jak?

Jak se teda posunout, jak se vymanit z bezduchých dní kdy ti nic nedává smysl? Na tuto otázku bohužel není univerzální dpověď. Můžu ti ale říct co pomohlo mně, a co si zpětně uvědomuju, že by mi pomhlo pomoct ještě víc. V tu dobu jsem absolutně nevěděla co se děje, věděla jsem že mi je strašně, ale nevěděla proč a pořád jsem nad tím přemýšlela. Až ve chvíli, kdy jsem přestala myslet přijala svou situaci se věci začaly měnit. Prvním krokem pro mě tedy bylo přijetí. A ne nefunguje to tak, že si řekneš tak teď to přijímám, je to o tom zkoušet to, dát tomu čas a pozornost. Zní to možná jako blbost, ale poté jsem se zaměřila na maličkosti. Když jsem si dala oblíbené jídlo nebo jen když jsem slyšela jak zpívají ptáčci. Nevyléčí vás to, ale dá vám to hodně a díky těmhle malým krůčkům se posunete dál. Potom jsem si uvědomila, že to není tak, že by mě nic nebavilo, ale že se mi do ničeho nechce a je to tak, protože nemám žádný cíl. A tak jsem si začla dávat cíle, kterých chci dosáhnout, začala jsem znovu rozvíjet to, co mě vždycky bavilo. Chtělo to čas pro pochopení sebe sama a z role oběti, kdy jsem myslela, že mě z mých problémů dostanou ostatní, přijmutí vlastní odpovědnosti nad svým životem a o tom bych řekla, že je vlastní dospívání.

Dospěla jsem

Měla jsem dojem, že za moje psychické zdraví může někdo jiný a až když jsem pochopila, že jen já sama to dokážu změnit (samozřejmě tím nepopírám, jak důležitý je například psycholog nebo přítel, který s vámi podobné věci řeší, ale jde o to, že v konečném důsledku je stejně na vás, jestli rady zaimplementujete do svého života) konečně nastala velká změna. Hodně mi pomohlo osamostatnění na intru a pochopení, že od teď je můj život v mých rukách a musím dělat svá vlastní rozhodnutí. Řekla bych, že v tom momentu jsem dospěla a není to tak, že bych už žádné psychické problémy neřešila, ale už vím jak na ně pohlížet a jak s nimi pracovat.

Dospěj

Rodiče, příbuzní a další lidé v tvém okolí ti můžou říkat: Dospěj, na tohle už jsi stará nebo na tohle jsi moc mladá a podbné kecy. Nenech se tím rozhodit a nech si prostor na to, změnit svůj mindset a postoj k životu, protože to se stane, když dospěješ. Dospět neznamená přestat dělat „dětské“ věci, přestat se bavit, blbnout, je to o tom přijmout zodpovědnost za vlastní život. Neříkám tím ani, že odtud pramení psychické problémy, ale chci poukázat na to, že to může být jedna z věcí, která na ně má vliv.

Vnímej

Co si z tohoto kratšího článku odnést? Vnímej sám sebe, nenech se nikým rozhodit a dopřej si čas na změnu. Nechci znít jako nějaký mentor, který spolkl svět, vím, že spoustě mým vrstevníkům by tenhle obsah přišel směšný, ale mě osobně by něco takového před pár lety velmi pomohlo, proto doufám, že se to dostane ke správným lidem. Napiš mi do komentáře, co si o tom myslíš a jaké téma by tě zajímalo 🙂